UMÍM PŘESNĚ TO, CO WEBDESIGNÉRŮM CHYBÍ K DOKONALOSTI

Tvořím obsah webů. Říkají mi Digital Copywriter.

 


POSLEDNÍ ČLÁNKY Z BLOGU

 

 

Proč by si měl každý copywriter pořídit foťák

web_spotlight

Čtení vám zabere: 10 minut

Že umí copywriter psát,  jakžtakž zvládá i pokročilejší pasti české gramatiky a má aspoň trochu myšlení markeťáka, to už je tak nějak samozřejmost. Spousta copywriterů si s tímhle skillsetem určitě i v pohodě vystačí. Pokud ale chcete mít vždycky pro klienta v záloze něco extra, mám na to celkem fajn tip: naučte se fotit.

Včera jsem úplně náhodně na Facebooku viděl post fotografa Chase Jarvise. Prvně jsem si ho všiml hlavně kvůli tomu, že jako náhled postu použil stejnou fotku, jako já zrovinka tady. Po chvíli plácání se po ramenou, že jsem Jarvise předběhl (páč jsem tady tu fotku měl dřív, heč, a používám stejnou fotobanku jako Chase, heč!), jsem si uvědomil tři ne nepodstatné věci:

- že Jarvis to asi stejně sám nepostoval a má na to lidi (proto fotobanka)
- že to konec konců mohla být úplně jiná fotobanka
- že Jarvis měl podobně černobílý web, jako já teď, už asi tak před deseti lety, takže jsem vlastně úplný trapák

 

No a tak jsem si článek víceméně jen tak z nudy rozklikl - Chase Jarvis  totiž málokdy zklame.

Nezklamal ani tentokrát, protože v článku sděloval světu, jak je pro fotografa obřím kreativním boostem, když kromě focení taky píše. A to je, přátelé, brutální pravda, která navíc funguje i úplně obráceně - pro copywritery!

Fotocopy

pavel-schlemmer

Pavlíkovi od naposled, co jsme se viděli, trošku dorostl beard, ale fotí mu to furt víc než dobře.

Když jsem se na gymplu potkal s Pavlem Schlemmerem (díky němu znám Jarvise), tak mě začalo všechno okolo focení strašně zajímat. Pominu-li fakt, že tohle se prostě stává, když Pavla poznáte, docela mi to zapadalo i do mého (tehdy ještě pořád) novinářského vidění světa. Přemýšlejte: nebudete si reportéra cenit víc, když kromě psaní umí i slušně odfotit?

Nabízí se dvě otázky: k čemu jsou tu pak fotobanky? A fotografové? Obě otázky jsou úplně „legit“. Rychlost fotobanky nikdy nedoženete a i kdybyste byli sebelepší „copytograf“, pořád je pravděpodobnější, že budete spíš to kopyto, než fotograf.

Čili fakt profi věci stejně neobstaráte (určitě už jste slyšeli, že abyste v něčem dosáhli opravdu top levelu, chce to tak 10 000 hodin času - good luck!).

Jenže být kopyto se v tomhle případě hrozně moc vyplatí. I když neumím fotit jako Pavel, naučil jsem se díky němu myslet jinak, než jen jako pisálek. Naučil jsem se přemýšlet nad tím, jak by přemýšlel fotograf - zní to možná trochu ujetě, ale při tvoření obsahu se mi to vyplácí. Pojďme dát příklad z praxe:

 
 

miss-academia-tatryPůvodně byla fotka barevná - pokud byste snad chtěli, najdete ji na mém Flickru.

 
 

Tuhle fotku jsem myslím nikde nepublikoval (pokud jo, tak mne někdo z kolegů z Miss Academia opravte, prosím) - ale klidně bych k ní i dneska po skoro roce a půl zvládl napsat dobrý blog o tom, jak jsme v týmu vybírali finální look missek na jejich portrétových „profilovkách“. Fotka totiž napínavý příběh té chvíle celkem dobře zachycuje - a to hlavně proto, že když jsem ji fotil, tak jsem aspoň trochu věděl, co dělám.

Fotograf (jako Pavel) by okamžik vyfotil nepochybně ještě úplně jinak, ale stejně tak bych ji vyfotil úplně jinak já, kdybych  už předem nevěděl pár věcí:

- v místnosti bylo docela hloupé světlo, které by na automatiku velmi pravděpodobně vypálilo blesk
- blesk by všem na fotce zničil přirozené stíny a hrozně by zploštil výrazy na tvářích, které jsou na téhle fotce dost zásadní
- musel jsem tedy nastavit foťák ručně a přemýšlet nad tím, co třeba můžu dohnat Photoshopem
- nezmáčkl jsem spoušť úplně hned, ale chvíli čekal, než fotka chytne víc dramatu
- a ještě před tímhle vším už jsem tušil, kam se postavit, aby měla fotka aspoň malilinko rozumnou kompozici

I kdybych fotku sám nefotil, hned bych u ní začal podobně přemýšlet. A to je přesně ta věc, o kterou záliba ve focení copywritera obohacuje: umí pak přemýšlet o tom, jak by se dala fotka vytvořit, nebo umí vyhodnotit, co je na ní špatně/dobře. 

Když s fotkami nebo vizuály pracuju při tvorbě obsahu, klient nemusí všechny moje výtvory přeposílat na předělání designérovi - a to se (doslova) vyplatí.

 

Chybíš, Zlíne, jenže… aneb proč utíkáme do Prahy

zdw_blog

Čtení vám zabere: 4 minuty

Už dva měsíce jsem nešťastným pražákem. Kdo mě zná, tak ví, že na náš univerzitní Zlín absolutně nedám dopustit. I když jsem se tam nenarodil, všem takypražákům teď říkám, že jsem ze Zlína. Kdyby to šlo, tak se do něj natvrdo přestěhuju, koupím dům, zasadím strom (syna ještě raději ne, řekněme třeba štěně?) a už se z něj nehnu. Akorát že ono to tak úplně nejde...

NEJDE TO, ANI KDYŽ SE CHCE

A proč že to nejde? Místo pro život to je absolutně geniální. Neznám jiné město s větší koncentrací vil o velikosti průměrné prodejny Lidlu, takže když tu bydlí tahle sorta lidí, něco na tom bude.

Ve Zlíně je díky univerzitě navíc plno kreativních a mladých lidí, všude okolo stromy a parky, boží knihovna v Baťově institutu, pořád se tu něco staví a opravuje, za pronájem vám tady pomalu ještě peníze vrací... 

No, to máte tak: zkuste si být ambiciózním markeťákem (volně zaměňujte za jakékoliv cool povolání) a hledat ve Zlíně práci! To si to i přes všechnu lásku k městu doprčic hodně rozmyslíte.

BEZ PRÁCE NENÍ TRVALÉ BYDLIŠTĚ

Když už něco najdete, zaseknete se ve smrdutém bahýnku regionálního podnikání, kde je nejpodstatnějším ukazatelem úspěchu fakt, že pan majitel firmy se šesti zaměstnanci jezdí posledním Mercedesem třídy S. A to ještě v tom lepším případě – S Klasse totiž může znamenat, že aspoň úplně nepozbyl vkusu.

Nedík. Ve Zlíně musíte být jako markeťák jedině freelancerem nebo podnikat – což ne každému sedí a navíc, přiznejme si to, zaprvé vás čekají slabší týdny/měsíce a zadruhé stejně nakonec strávíte aspoň pět pracovních dní z měsíce v Praze/jinde.

Přesně proto jsem do Prahy utekl já: práce je prostě tam. Chápu, že Zlín nebude Prahou nikdy, ale když máte trošku ambice, z 8 rozumných firem si v univerzitním Zlíně s 10 000 prácechtivými studenty prostě nevyberete.

 V kolik že ráno odjíždí ten Zlínský expres přímo na hlavák?

A CO S TÍM JAKO UDĚLÁME?

Díky bohu, ve Zlíně je pár lidí, kteří to tam brutálně drží. Nebýt práce pro Bohemku, studuju dál na FMK (no, i když... ale o tom zase někdy jindy, až odbakalářuju a budu si moct pustit pusu na špacír) a držím s nima, ale jsem holt zbabělec kariéristický obecný.

„Hnutí“ Kreativní Zlín (= ti, co to ve Zlíně drží) může město rozhýbat k tomu, aby se s ním v dlouhodobějším horizontu „něco“ stalo. Navíc zítra končí Zlín Design Week, který do toho bude dál doufejme taky šlapat slušně (dovolil jsem si jim z webu ukradnout cover fotku článku, díky a pardon). Snad to vyjde.

Na nic se totiž netěším víc, než až za 5 – 10 let z té hnusné, špinavé a hlučné Prahy vypadnu zase zpátky do té valašské oázy klidu ve Zlíně. Akorát se bojím, že mezitím už budu do Česka jezdit jen dvakrát ročně pozdravovat tesknící rodinu a Zlín si projedeme o víkendu jako fajn výlet za nostalgií.

(No, tohle snad nevyjde.)

 

Už měsíc a půl jsem zaměstnanec – a jakože not bad

_MG_8753

Čtení vám zabere: 2 minuty

V lednu jsem udělal rozhodnutí, z nějž jsem měl docela slušné bobky: odpověděl jsem na inzerát s nabídkou práce od Bohemia Interactive. Vyšlo to a já jsem kývnul.  Přitom ještě někdy mezi Vánocema a začátkem roku jsem si plánoval, jak krásně budu přes prázdniny freelancovat pro Zelenku a ještě si užiju dva roky magistra na FMK. No, stalo se - a tak jsem byl z freelance studenta najednou zaměstnancem, co má 40 hodin týdně hoblovat jednu a tu samou židli pořád dokola. Sám se divím, ale ta představa zní hůř, než skutečnost... 

 Aby se mi to ještě nelíbilo, vždyť dělám na videohrách!

Pro kontext: Bohemia Interactive je (momentálně největší domácí) firma, která dělá počítačové hry. Hry, ve kterých jsem za posledních pár roků nahrál stovky hodin a z nichž Dita šílí (ano, DayZ). A já těmhle hrám dělám markeťáka, což je můj sen už asi tak od deseti, kdy jsem se naučil, co je to reklama a že v Mafii můžu jezdit po městě autem jak se mi zachce. Čili to by bylo, aby se mi to nelíbilo, že! Nicméně já úplně nejsem člověk, který by tak nějak dlouhodobě byl sto vydržet u jedné věci - což myslím chápe většina z vás, co má s reklamou a marketingem co dočinění. Jsme prostě strašně rozmlsaní, takže proto ty bobky

Nastoupil jsem v březnu. Podepsal jsem kopu papírů, dostal laptop, židli, stůl a monitor... a pak jsem zjistil, že být zaměstnancem (minimálně Bohemia Interactive) je vlastně děsně dobrý koncept! Všechny lidi, s nimiž pracujete, máte někde poblíž, takže se nemusíte jako trotl domlouvat na Skypech nebo jezdit do bůhvíkam. Moc neřešíte, kdy (a jestli) vám někdo zaplatí, protože to máte jasné už dopředu, no a pak to nejdůležitější - dostáváte stravenky na obědy! Zamáváte na servírku papírkem a jdete domů s pořád stejnýma prachama na účtě. Stravenky jsou prostě dobro. Je to sice všechno jen psychologická „hra na zadarmo“, ale funguje to. Fakt že jo.

Processed with VSCOcam with x1 preset
DayZ je prostě srdíčková hra (Hint: ani ne. Teda, jak pro koho a jak se to vezme.)

 

Pracovní doba se nějak zvládne

Pro člověka zvyklého pracovat z <doplňte své oblíbené místo> a v obskurních denních i nočních hodinách je samozřejmě úplně největší pastí pracovní doba. Naštěstí už ale nežijeme v období těžkého socializmu, takže pokud zaměstnavatel není debil, dovolí svým kancelářským krysám aspoň trochu pružnou pracovní dobu. A to prostě bohatě stačí. Někdy jdete na deset, někdy prijdete už v sedm a když potřebujete kvůli něčemu nutně zmizet, o pár hodin si den zkrátíte a odkroutíte si to jindy.

Můj zaměstnavatel díky bohu debil není, takže mám za sebou měsíc a půl supr zkušeností a těším se na spoustu dalších. Upřímně řečeno, vlastně se mi ten systém, kdy mám stabilní práci a nějkou tu freelance zakázku si zvládnu vyřídit v mezičase, dost líbí. Aspoň nemusím brát kraviny, které dělám především proto, že chci fakturovat (pardon, milí klienti, tohle se prostě někdy děje - ale samozřejmě to není chyba freelancerů, to se nebojte).

Navíc jsem minulý týden byl na návštěvě v Googlu a ty židle, na kterých šoupu zadkem, mám hned tři, protože máme tři kancly a v každém z nich mám svůj (sort of) pracovní stůl, takže jakákoliv ponorka nebo openspace fobie nehrozí.

Čili rada Haliny Pawlovské v trenkách pro váhající freelancery zní: Nebojte se být zaměstnancem, to nejhorší, co se vám může stát je, že vás vyhodí (a i to se dá myslím udělat blbě, když nejste úplný idiot a nepoděláte něco úplně epickým způsobem).

 

 

Jak se žije copywriterům v Youngu

Processed with VSCOcam with x1 preset

Čtení vám zabere: 90 sekund

Už když jsem začal studovat na FMK, věděl jsem jednu věc: než odejdu, musím se dostat někam do reklamky. Třeba jen na chvíli, na stáž, ale prostě tam být. Zažít si to a zjistit, jestli to jsem na práci v „agošce“ dost ujetý, nebo jestli tam budu trpět jako malé introvertní zvířátko. No, tak jsem si to zkusil rovnou v Young & Rubicam v kreáči...

 Na, tumáš, udělej headline na cigára

Agenturní život mě rozsekal hned první den: přišel jsem do kanclu na deset a ještě tam skoro nikdo nebyl. W-T-F? Tak oni fakt nekecali, tady v tý Praze se prostě maká trochu jinak. Tak jsem se zaradoval a druhý den přišel zase na deset, vyspinkaný a čerstvý jako malé děcko. Ano, samozřejmě že už tam tentokrát naopak skoro všichni byli - totiž tak, kreativci o víkendu (logicky) čerpají energii (čti chlastají a hrajou videohry) a tak  si v pondělí dávají načas, aby se hned jakože nezničili. 

Čili tím jsem si hned pár věcí vyjasnil a chtěl jsem si to vyžehlit dobrou prací. Jal jsem se tedy jíti za svý přiděleným copy mentorem a zažádal si o nějaké ty tasky, žejo. No a tady mě Y&R rozsekal podruhé. Můj copywriter (ahoj Ondro) se na mě podíval, prohodil se mnou pár slov a podávajíce mi brief (!!) pronesl: „Jo, hele, tohle bys asi mohl zkusit - potřebujeme nějaké headliny na cigára.“

Práce na cigárech hned v prvním týdnu? A mohlo to vůbec být víc Mad Men?

madmenArtwork: Mad Men Cast by montgomeryq

Jedna věc ale na tom byla docela blbíčko: v celém Youngu jsem totiž byl zhruba tak jediný člověk, který nekouří. Což mě hned ze startu stáže přivedlo na myšlenku, že při práci v agentuře jdou nějaké ideály fakt tak trochu stranou. Prostě dostanete brief a nikdo se vás moc neptá, jestli náhodou nejste zatvrzelý vegan, když máte dělat spot na Vodňanské kuře (v tomhle případě by se to možná stalo, ale jen pro ilustraci - chápete).

Co se práce týče, být v kreáči (v tom youngovském) jinak není žádná velká sranda. Nikdo tam sice ode mě moc nečekal, ale abych se přiznal, nevím, jestli bych roli agenturního junior copywritera zvládal - úplně easy to nebylo, a to jsem měl na všechno kvanta času. Atmoškou je ale Young místo, kde bych klidně pár roků na zadku poseděl. Asi to bylo i tím, že jsem dostal židli v BTL spořky, které bylo plné reklamních fachmenů s praxí dlouhou klidně i přes 10+. Stačilo je chvíli poslouchat a člověk měl hned lepší náladu. Pokud teda zrovna nebyl pátek.

Ale o pátcích v Youngu zase někdy jindy.

Díky patří Elišce Toušové, která mi Young doporučila (a taky MĚ Youngu doporučila). Bylo to tam fajn.

 

Tak už jsem taky blogger. Konečně!

bloovani

Čtení vám zabere: 90 sekund

Být freelance copywriterem v digitálu a nemít vlastní web/blog je tak trochu sebevražedná mise. Přesně na téhle misi jsem si odsloužil už tři roční turnusy a byť  stále přežívám, pomaličku mi začínají docházet trapné výmluvy pro zvědavé klienty ("víte, já bych web měl hrozně rád, ale ještě raději vždycky udělám tu práci pro vás" - haha!). Tak jsem tady - a protože blog si nepíšu pro sebe, ale abych něco předal světu, tak bych vám teda jako chtěl něco důležitého říct...

 Prosím vás, hlavně žádný sra*í

Tohle poselství si já vztahuju k webu, ale pokud jste to ještě nezjistili, tak platí absolutně univerzálně. Jakmile na něčem hrozně dlouho natajňačku pracujete a děláte si to jen pro sebe do šuplíku, tak je to, prosím pěkně si dovolím tvrdit, práce k ničemu. Fakt.

Občas to chce věci jen tak nějak zmatlat. Moc nepřemýšlet a raději dotahovat detaily až ex-post. Prostě "žádný sra*í"!

Všem přítelkyním a ženám se hluboce omlouvám, ale tahle scéna z českého filmu Postel je jednoduše příliš dobrá na to, abych ji nepoužil.

Nemůžu říct, že bych v tom dlouhém procesu připravování webu nepřišel na spoustu vedlejších věcí (třeba že WP šablony jsou hrozně zrádná věc, i když mají milion funkcí - o tom někdy jindy), ale to podstatné, to se mi nepodařilo.

Psát. Dělit se o zkušenosti. Hejtovat a zbožňovat.  O to tady běží - ne o to, jestli by náhodou ten H6 nadpis neměl být o 2 pixely větším písmem. Tak jsem do toho šel natvrdo. S tím nejvíc nejčistším designem, který jsem našel, v černobílé a se spoustou chyb, které doladím později.

(Teda za přepdokladu, že mě budete chtít číst - ale to já už si ohlídám.)